V útulcích Pro Ztracený
Jak rozdvojený druhý já, představa dost bláznivá.
Hračka v rukou dítěte, žena co se usmívá.
Podivnej sen se mi zdál dvojroli jsem v tom snu hrál.
Na vlastním pohřbu jsem byl a na hrob kytku si dal.
V útulcích pro ztracený upíjí smutek svůj z čistejch poháru.
Vzpomínky štípou na duši, jako hejna černejch komárů.
Kdo to tvrdí, že jsem to já, smíchem zakrývá svůj pláč.
Možná, že se nepoznám pod maskou skrývám svoji tvář.
V tomhle světě je jen strach, barvu černou poznávám.
Jasně vídím, že jsem svůj vrah, funebráky potkávám.
V útulcích pro ztracený upíjí smutek svůj z čistejch poháru.
Vzpomínky štípou na duši, jako hejna černejch komárů.
En los refugios para los perdidos
Como un segundo yo dividido, una idea bastante loca.
Un juguete en manos de un niño, una mujer que sonríe.
Un extraño sueño en el que jugaba un doble papel.
En mi propio funeral estuve y en la tumba puse una flor.
En los refugios para los perdidos beben su tristeza de copas limpias.
Los recuerdos se clavan en el alma, como enjambres de mosquitos negros.
Quien afirme que soy yo, oculta su llanto con risas.
Quizás no me reconozca, bajo la máscara escondo mi rostro.
En este mundo solo hay miedo, reconozco el color negro.
Claramente veo que soy mi propio asesino, me encuentro con los funerales.
En los refugios para los perdidos beben su tristeza de copas limpias.
Los recuerdos se clavan en el alma, como enjambres de mosquitos negros.